Nejhorší je dilema, jestli varovat, nebo ne, říká šéf hydrometeorologů Ivan Obrusník

O nelehkém rozhodování hydrometeorologů, o tom, jak funguje informování o riziku povodní, proč letos na Liberecku selhala komunikace nebo o důležitosti obyčejné intuice jsme hovořili s ředitelem Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) Ivanem Obrusníkem.

Plané poplachy nemůžeme dělat moc často, protože pak lidé ztratí důvěru. Ale když příliš váháme a řekneme to pozdě, jsou ty ztráty o to větší. A to je to dilema, říká Ivan Obrusník. Licence: Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported
Foto: Martin Singr/Ekolist.cz

Ekolist.cz: Jak byste zhodnotil práci lidí na ČHMÚ? Je to v těchto dnech náročné povolání?

Ivan Obrusník: Myslím, že v porovnání třeba s učiteli to mají lidé na ČHMÚ těžší. Pokud se blíží nějaké problémy, pak naši lidé pracují ve dne v noci a jsou ve velkém stresu. Nejhorší je první rozhodnutí, jestli ČHMÚ vydá, nebo nevydá výstrahu, kde zazní ono slovo 'povodeň'. Když bychom se unáhlili a vydali varování zbytečně, tak budou mít obce zbytečné náklady s přípravou na povodeň. Naši lidé pak musí vydržet, že je zástupci obcí kritizují za planý poplach.

A plané poplachy nemůžeme dělat moc často, protože pak lidé ztratí důvěru. Ale když příliš váháme a řekneme to pozdě, jsou ty ztráty o to větší. A to je to dilema – jestli dělat větší počet poplachů, které se nenaplní, nebo naopak. A to dilema máme pořád.

Takže nejtěžší je rozhodnout se?

Nejhorší je vždy spustit tu událost. Když si vzpomenu na povodeň 1997 nebo 2002 – než jsme se dohodli, že to spustíme. To bylo děsivé rozhodnutí. Meteorologové to nechtěli říct sami, to radši zasedl krizový štáb a teprve pak jsme se dohodli, že to spustíme. Musíme potom nařídit mimořádné služby v regionech, a to znamená další náklady.

Zajímavé je, že povodně přicházejí většinou o víkendu a večer. Je důležité, abychom měli v tu dobu k dispozici pracovníky. Ale většinou víme dopředu, že to spustíme, takže máme poměrně dost času.

Teď jsme nařídili mimořádné služby v jihočeském kraji a na severu. Liberecko a Ústecko zajišťuje pobočka v Ústí, protože máme poboček méně než je krajů.

Bylo by dobré zjistit, jak fungovalo informování na Liberecku, protože odtamtud přicházejí stížnosti lidí, že informaci nedostali. To nás mrzí. My ale za šíření informací v tomto směru nezodpovídáme. Myslím si, že kámen úrazu jsou obce s rozšířenou působností. Když byly okresy, měly optimální velikost, mohla tam být nepřetržitá a profesionální služba. Obcí s rozšířenou působností je poměrně hodně a krizové situace nezvládají.

Jak funguje informování obcí? Mají čas připravit se na povodeň, která se k nim blíží?

Máme službu, která se jmenuje HPPS – Hlásná a předpovědní povodňová služba. To znamená, že když u někoho je povodeň nebo jen stoupne voda, má to hlásit dále po toku řeky. Někde to dělají, ale neplatí to zdaleka všude. Něco jiného jsou ovšem povodně v místech, kde žádné toky nebyly, to jsou z loňska známé bleskové povodně. Zde to padne do tzv. suchých obcí, jak říkají kolegové. Suché obce nemají žádný potok nebo řeku. A nemají proto ani povodňové plány. Mají jen nějakou rokli, kam voda stekla.

Přichází povodně vždy ve dvou vlnách, nebo je to náhoda?

My jsme se z tohoto důvodu báli dneška (11. srpna - pozn. aut.), protože povodně šly skoro vždycky ve dvou vlnách. Akorát v roce 1997 bylo mezi těmi vlnami 10 dní. Lidé se tedy trošku zmátořili a tu druhou vlnu snášeli lépe. Ale v roce 2002 to bylo horší, tam byly jen 3 dny. To pršelo do zatopených oblastí a to bylo hrozné. A pokud se pamatuji, lokálně se objevilo ještě několik třetích vln. Z psychického hlediska postižených lidí je to hrozné. Jsme si toho vědomi a jsme si vědomi té zodpovědnosti, kterou máme. A proto chceme mít jistotu, že se informace k nim dostanou a že budou vědět, co mají dělat.

Proč se informace k některým lidem nedostala?

Podrobné přezkoumání by měl provést hasičský záchranný sbor. Víme, že byl problém s mobily, které prostě nefungovaly. Z Liberecka nám říkali, že zaslaná textová zpráva s varováním jim vůbec nepomohla. Ale jestliže jim vypadne signál, je to problém operátora. Kdysi, před rokem 2000, vyhrál soutěž na státní krizový systém Eurotel. Při povodních v roce 2002 jim síť v jižních Čechách 'klekla' úplně. Padaly jim vysílače, a ty, které nespadly, neměly baterie, takže když vypadl elektrický proud, nebyl nikde signál. To bylo v roce 2002. A proto mě teď překvapilo, že to opět nefungovalo. Nemá smysl někoho obviňovat, ale je třeba tu situaci analyzovat.

Českou republiku obklopují ze všech stran hory. Má to nějaký vliv na množství srážek?

Tady je problém s terénem. Říká se, že když jdou mraky s deštěm, znamená to možný problém pro Moravu. Tam působí tzv. návětrný efekt – srážkové mraky se natlačí na Beskydy a Jeseníky a spustí vodu na zem. Další důležitá skutečnost je, že všechny řeky s výjimkou Dyje pramení u nás. Jsme tedy závislí na kvalitě předpovědí srážek na našem území, která je problematická.

Jak fungují modely využívané v ČHMÚ při předpovídání povodní, jsou dostatečně rychlé a přesné?

Modelů máme více, jsou dobré a stále vylepšované. Přesto v případě extrémní situace víceméně selhávají. Jejich algoritmy fungují dobře, pokud ale počasí skočí do extrému, to pak fungují hůř. Na to ale existuje chytré řešení, situace se spočítá padesátkrát a přitom se mění vstupní data. A pak se statisticky vyhodnotí třeba tři řešení, která se diametrálně liší. Teoreticky se pak řekne, že ze 70 % padne déšť do jižních Čech a ze 30 % tam vůbec nezaprší.

Jenže co pak máme dělat? Profesionálům jako hasičům to takto říct můžeme, jsou od nás školení a těmto informacím rozumí. Ale občanům ne, těm musíme říct: budete mít povodňové stavy, nebo nebudete. Problém je využití statistických informací a jak je sdělit veřejnosti.

Není tedy řešení rozhodnout pro variantu, která je nejvíce pravděpodobná?

Ano, většinou takto rozhodneme. Ale v roce 2002 nám to například vycházelo přesně obráceně. Modely nám tehdy spočítaly, že z 20 % bude průšvih a z 80 % se nic nestane. A můj tehdejší náměstek říkal: 'Já cítím v kostech, že průšvih bude.' A opravdu byl. To je prostě intuice. Pořád platí, že zkušenosti a intuice jsou důležité. I když žádná situace není stejná jako ta předchozí.

Co je největším problémem při oznamování povodňového stavu?

Základní problém je, že už předpověď srážek je nepřesná. Svoji chybu mají i informace o tocích. Rozhodnutí vypustit informaci je to nejtěžší, pak už jede mechanismus opatření. A to, jak automaticky u nás funguje, nám závidí v celé Evropě. Je to díky zkušenostem ze spousty povodní, co jsme měli. Ale tam, kde voda dlouho nebyla, jako je teď Liberecko, je problém.

Záleží ale přece také na tom, jaké je okolí obce, jestli jsou zde pole, lesy...

Lidé pořád věří, že krajina něco zachytí. Ale množství protékající vody sníží jen o pár procent. V roce 1997 jsme to počítali, a kdyby v jižních Čechách byla tráva všude tam, kde měla být, hladina vody by místo 7,80 byla 7,60 metrů. U menších povodní se vliv krajiny samozřejmě projeví více. Záleží pak také na tom, jak je půda nasycena z předchozích srážek a podobně.

Jak by se veřejnost měla nejlépe seznámit s chováním při povodních?

Myslím, že osvěta by měla jít do škol. Děti pak naučí rodiče a prarodiče, jak se chovat, protože starší lidé se nechtějí nic učit. Kolikrát malá holčička může všem poradit, aby utekli. A to se opravdu stalo - při tsunami jedna malá Angličanka říkala. 'Voda mizí, budou tsunami, utíkejme.' Jediná z rodiny to věděla a věděla to právě ze školy.

Mohly proti povodni dělat více lidé přímo v obcích, které jsou ohroženy povodněmi?

Starosta obce kolikrát vidí, že je u něj průtrž mračen, prší už pět hodin, ale on čeká, že dostane oznámení od hasičů nebo z televize, že mu řeknou, že u něj prší a že se žene povodeň. V jiných obcích jsou při velkých deštích hlídky, které kontrolují hladinu řeky. A když hladina stoupne moc, spustí sirény. Platí, že čím je problém lokálnější, tím více je potřeba zkušeností místních lidí.

Bývají lidé pojištění proti povodním?

To je odpovědnost samotných lidí. Stát v roce 1997 i 2002 říkal 'pojistěte se'. Ale pojišťovny začaly být vychytralé - rozlišují záplavu a povodeň. Fakticky to jako dělení neexistuje. A pojišťovny samozřejmě nechtějí pojišťovat někoho, kdo bydlí dva metry od vody. A já se jim nedivím. Ale mělo by se to podle mě odstupňovat a možnost pojistit se dát všem, byť třeba za víc peněz. Člověk si to pak třeba rozmyslí a radši se odstěhuje.

Existuje nějaké řešení, které eliminuje škody z povodní na minimum?

Povodně jsou a budou a je třeba na ně být připravený. Je třeba se s nimi naučit žít. Povídejte se, pračlověk neměl s povodněmi problém. Neměl žádný majetek, tak prostě vylezl na strom a počkal, až voda protekla, a bylo po problému. Dnes je problém, že lidé postaví své domy na stejných místech, kde jim je vzala voda, a postaví je znova tak, jak byly. Když chtějí stavět blízko řek, ať staví na sloupech. Byl jsem se podívat v New Orleans rok po povodních a tam opravdu staví na metrových sloupech. Ideální je, když si pod domem udělá člověk garáž. S autem ujede a voda mu nezničí obydlí.

---

reklama

---