Chytí se invazní žába do evoluční pasti?
 |
|
|
Ropucha obrovská dorůstá až 23 cm, vážit může až 2,5 kg. Pohlavně dospívá v šesti měsících, kdy klade až 35 000 černých vajíček.
|
|
| Foto: Froggydarb/Wikimedia Commons |
Ropucha obrovská byla do Austrálie cíleně zanesena v roce 1935, aby likvidovala hmyzí škůdce na plantážích cukrové třtiny. Pochází z jižní a střední Ameriky, záměrně či nechtěně byla zavlečena nejen do Austrálie, ale i do Japonska, na Papuu, na velké množství menších tichomořských ostrovů včetně Havaje, na ostrovy v Karibiku či do Egypta. V Austrálii bylo původně vypuštěno na plantážích v Queenslandu 101 exemplářů. Na australském kontinentu nemá přirozeného nepřítele, šíří se jak sama hopsáním (prý zvládne až 55 kilometrů za rok), tak třeba pomocí velkých kamionů. Živí se všemi dostupnými obojživelníky, bezobratlými, ptactvem a drobnými hlodavci, konzumuje prakticky všechny svoje konkurenty. Navíc je silně jedovatá ve všech svých vývojových stádiích. Dokáže i vystřikovat jed, který zpomaluje srdeční činnost, formou spreje na větší vzdálenost. Přímý dotyk s ropuchou způsobuje bolestivé popáleniny, při kontaktu se zrakem hrozí oslepnutí. Je imunní vůči běžným chorobám australských žab, virům a plísním, zato je jejich vydatným šiřitelem. Chemická likvidace by negativně zasáhla domácí druhy obojživelníků, proto dosud jedinou možností byl manuální sběr žab a jejich hloubkové zamrazování.
Tým profesora Ricka Shinea z univerzity v australském Sydney (hlavní autorkou prací je Georgia Ward-Fearová – pozn. aut.) ovšem přišel s jiným zjištěním. Srovnával rozložení aktivity ropuch v čase a prostoru s pohybovou aktivitou sedmi místních druhů žab. Bylo zjištěno, že ropucha obrovská, jakkoliv se to zdálo nepravděpodobné, je velmi špatně vybavena k útěku před mravenci.
„Šíření ropuchy obrovské napříč tropickou Austrálií přineslo obrovské ekologické problémy. Ideální způsob, jak snížit počet invazních ropuch, je najít vhodného predátora, který by je likvidoval, ale zároveň neútočil na domácí druhy,“ cituje Ricka Shinea server ScienceDaily. „Nasazení dravce, který by stejně jako ropucha obrovská pocházel ze zámoří, by mohlo problémy jen navýšit. A tak jsme se rozhodli pro alternativní přístup – využití domácího predátora.“ Roli zachránce australské fauny hraje masožravý mravenec Iridomyrmex reburrus.
V sérii laboratorních testů bylo hodnoceno, kdy jsou mravenci, místní žáby a invazní ropuchy nejaktivnější a která místa obvykle vyhledávají, případně jak se žáby a ropuchy vyhýbají útokům mravenců. Ukázalo se, že ropucha obrovská preferuje otevřená stanoviště a je aktivní především během dne, stejně tak jako mravenci. Naproti tomu místní žáby aktivují především v noci. Přes den se ukrývají ve větvích keřů a stromů. Ropucha obrovská je rovněž zavalitější než místní mrštné druhy žab, které jsou k útěku před masožravými mravenci vybaveny delší holenní kostí, a tak rychleji „sprintují“. V dalším testu pak výzkumníci ve vybraných oblastech zvýšili „umělým“ přikrmením hustotu mravenců, což následně vedlo k významnému zvýšení úmrtnosti ropuch. Podobným přikrmováním v různých oblastech je tak podle autorů možné významně zvyšovat množství usmrcených ropuch. Vedlejší škody na původních druzích se prý zdají být malé.
Výsledky jsou zajímavé i proto, že by obdobného postupu mohlo být využito v boji i proti jiným nepůvodním druhům. Nesoulad ekologických interakcí amerických ropuch s australským prostředím se může stát jakousi „evoluční pastí“. Vlastnosti, které jim pomohly přežít v jejich domovině, se totiž nyní stávají nevýhodou. Tyto „evoluční pasti“ by měly být podobné u řady invazních druhů, které se vyvinuly v odlišném prostředí, než ve kterém se teď šíří a páchají škody.
Další informace:
Georgia Ward-Fear et al: Maladaptive traits in invasive species: in Australia,
Cane toads are more vulnerable to predatory ants than are native frogs, Functional Ecology, doi:
10.1111/j.1365-2435.2009.01556.x, na internetu publikováno 31. března 2009. Odkaz na abstrakt článku byl v době zveřejnění tohto článku na adrese http://www3.interscience.wiley.com/journal/122294661/abstract
Georgia Ward-Fear, Gregory P. Brown, Richard Shine: Using a native predator (the meat ant, Iridomyrmex reburrus) to reduce the abundance of an invasive species (the cane toad, Bufo marinus) in tropical Australia, Journal of Applied Ecology, doi: 10.1111/j.1365-2664.2010.01773.x, na internetu publikováno 10. února 2010. Odkaz na abstrakt článku byl v době zveřejnění tohto článku na adrese http://www3.interscience.wiley.com/journal/123278896/abstract
Informace o ropuše obrovské na stránkách australského ministerstva životního prostředí - http://www.environment.gov.au/biodiversity/invasive/publications/cane-toad/factsheet.html
Informace o ropuše obrovské na stránkách světové databáze invazních druhů -http://www.issg.org/database/species/ecology.asp?fr=1&si=113
reklama
