Lesy z Pána prstenů: vědci poprvé popsali mlžné pralesy
Výzkum vedl Program OSN pro životní prostředí (UNEP) společně se Světovým svazem ochrany přírody (IUCN) a UNESCO. Jeho výsledky byly zveřejněny na konferenci o biodiverzitě, která se konala v půlce února v malajsijském Kuala Lumpur.
 |
|
| Mlžný prales. | |
| Foto: M. E. D'amato/UNEP/Banson |
Tropické mlžné pralesy jsou pravděpodobně nejméně známým tropickým ekosystémem. Dokonce i v tropických zemích, kde se dodnes vyskytují rozsáhlé lesní porosty včetně lokalit mlžného lesa, ho naprostá většina obyvatelstva nikdy neviděla. Což je obecně vzato škoda, protože na Zemi se vyskytuje jen málo přírodních ekosystémů, které by svými estetickými kvalitami a geniem loci mohly mlžným lesům konkurovat. Jejich "utajenost" mezi širokou veřejností souvisí nicméně s jejich špatnou dosažitelností - a to je také hlavní důvod, proč lze v současnosti mlžné lesy označit za možná nejméně ohrožené přirozené lesní ekosystémy v tropech.
Mlžné lesy se totiž vyskytují na horách, respektive zejména na vrcholcích a hřebenech hor, nejlépe pak hor vysokých. Nejčastější zónou výskytu mlžných lesů je oblast nad 2500 metrů nad mořem. Toto kritérium však neplatí absolutně, protože hlavním faktorem ovlivňujícím jejich výskyt není nadmořská výška, ale mikroklimatické podmínky související s vlhkostí. Mlžné lesy rostou všude, kde se koncentrují oblaka - a tedy po většinu dne a po většinu roku je mlha a téměř 100% vzdušná vlhkost. Takové podmínky se většinou vytvářejí okolo horských vrcholků - a když se například jedná o izolovaný horský masiv poblíž mořského pobřeží, může se mlžný les vytvořit i v nadmořské výšce pod 1000 metrů nad mořem.
Největší oblasti mlžných lesů jsou v Asii - zejména v Indonésii, Malajsii a Papui-Nové Guinei, nachází se jich tam víc než polovina z celosvětových 380 tisíc hektarů. Proslulé jsou také jihoamerické porosty mlžných lesů v Andách a středoafrické rezervace mlžného lesa s horskými gorilami na hranicích Konga, Rwandy a Burundi.
Díky specifickým klimatickým podmínkám se v mlžných lesích vyskytuje mnoho organismů, které jsou na prostředí trvale nasyceném vodou více či méně závislé. Jedná se zejména o nejrůznější bezcévné rostliny - mechorosty, lišejníky a řasy. Pro tyto organismy jsou mlžné lesy globálním centrem jejich druhové rozmanitosti. Jedním z nejtypičtějších znaků mlžného lesa je právě také jejich neobyčejně - a pro Evropana opravdu těžko představitelně - bohatý výskyt. Vlhké a měkké polštáře mechorostů i lišejníků porůstají úplně každou volnou plochu včetně listů stromů. Jejich rozklad vytváří kyselé půdní prostředí, takže mlžné pralesy jsou prakticky jediným biotopem v tropech, kde se lze setkat s rašeliníky a dalšími organismy, které jinak známe z našich a severských mokřadů. Netřeba ovšem připomínat, že většina těchto druhů jsou díky izolaci a ostrůvkovitému výskytu mlžných lesů endemity (tedy druhy, které se nikde jinde na světě nevyskytují) svých tropických lokalit.
I malé kousky lesa mohou skrývat překvapivá bohatství. Na hřebenu Centinella v západním Ekvádoru žije přibližně 90 endemických druhů rostlin v lese, který zabírá jen 20 čtverečních kilometrů.
V mlžných lesech najdeme i divoké příbuzné mnoha kulturních plodin (například rajčat, avokáda, fazolí, okurky, brambor), takže by nám v budoucnu mohly pomoci jako genetická databanka.
Mlžné lesy ale nejsou jen podívanou pro fajnšmekry z kateder botaniky. Pro mnoho lidí znamenají cenný zdroj vody. V Hondurasu z mlžných lesů národního parku La Tigra pochází přibližně 40 % vody, kterou spotřebuje tamní hlavní město Tegucigalpa. Podobně je tomu v Mexico City a v ekvádorském Quito. Tanzanskému hlavnímu městu Dar Es Salaam dokonce během suchých období veškerou vodu poskytuje nedaleký mlžný les v horách Uluguru. Vedle měst ale mlžné pralesy zadržují vláhu i pro obrovské počty zemědělců a venkovských oblastí.
Kromě kyselého půdního prostředí jsou mlžné lesy charakteristické také velice nízkými koncentracemi živin v půdě. Je to způsobeno vysokohorským prostředím i anaerobním rozkladem organické hmoty pod mechovými polštáři. Díky tomu se řada rostlin vázaných na mlžné pralesy snaží získat dodatečné zdroje. Týká se to například masožravých rostlin - v Asii a na Madagaskaru jsou mlžné pralesy centrem výskytu proslulých masožravých láčkovek.
Stromové patro mlžného pralesa je díky vrcholovým podmínkám nízké - někdy třeba jen dva až tři metry; stromy mají pokroucené kmeny i větve, přes svoji malou výšku jsou často velmi staré. Koruny stromů jsou obtíženy epifytickými rostlinami - kromě už zmiňovaných bezcévných rostlin jsou to také kapraďorosty a orchideje. Na rozdíl od nížinného tropického lesa mají stromy v mlžném lese většinou velmi drobné kožovité listy. Vysvětluje se to kombinací nižší teploty a střídajících se podmínek absolutní vlhkosti a rychlého vysychání poměrně otevřených porostů, pokud se mraky krátkodobě rozplynou. Naprostá většina rostlin vyskytujících se v mlžném lese je vázána na toto prostředí.
Při vstupu do mlžného lesa má návštěvník často pocit, že mezi nížinnými a horskými lesy, které nechal za sebou, a mlžným lesem, do kterého vstupuje, je jakási neviditelná hranice, která mezi sebou nepropouští snad žádné druhy. V mlžném lese se na rozdíl od ostatních tropických lesních formací téměř nevyskytují termiti a i mravenců je v prostředí znatelně méně. Nižší teplota také způsobuje řidší výskyt plazů včetně hadů.
Les skřítků
Mlžný les působí na návštěvníka z Evropy jako prototyp lesa skřítků (britští kolonizátoři z jihovýchodní Asie mu říkali také "elfin forest"). Mlha je všude, kapičky vody potichu (v mlžném lese je oproti nížinnému pralesu opravdu ticho!) kanou ze stromů a mechových polštářů, občas se ozývá švitoření ptáků hnízdících v nízkých korunách mezi láčkovkami a orchidejemi, vše se rychle pokrývá všudypřítomnou vlhkostí.
Přesto jsou mlžné pralesy téměř neznámé. Jejich horská izolace okolo nejvyšších vrcholků způsobuje, že každou návštěvu mlžného pralesa je třeba vykoupit těžkým pochodem tropickými horami. Mlžný prales lze navštívit v jihovýchodní Asii například v Malajsii - třeba na slavné hoře Ofir u Melaky či v horách centrálního hřebene. Jiné známé lokality jsou na Jávě - například poblíž Bogoru na západě ostrova či na Celebesu - poblíž Manada na severu i Makassaru na jihu ostrova. Mlžné pralesy lze nalézt i na sopkách ostrova Luzon na severu Filipín. V Africe je asi nejdostupnějším mlžným pralesem porost na slavné Kamerunské hoře na pobřeží Guinejského zálivu. V jižní a střední Americe jsou proslulé národní parky v Kostarice, tabulové hory ve Venezuele či porosty v Andách v Ekvádoru.
Ohrožené "ostrůvky"
Na mlžné lesy podle autorů studie čekají podobné hrozby jako na jakékoli jiné tropické pralesy. Skutečností ale je, že mlžným pralesům díky jejich izolaci a malé hodnotě pro dřevařský průmysl nehrozí tak bezprostřední degradace jako většině ostatních tropických lesů. To ovšem neznamená, že by jich nebylo v současnosti velké množství intenzivně ničeno. Domorodci potřebují půdu pro zemědělství a pastevectví. V nižších polohách jsou lesy káceny kvůli plantážím s kávou, ovocem nebo zeleninou. Pastevectví se týká spíš Ameriky a Afriky. V Africe je v lesích rozšířený lov divokých zvířat, zatímco v Asii mlžné lesy ve zvýšené míře ohrožuje komerční těžba dřeva. Na destrukci se podílí také vypalování - v jihovýchodní Asii je značná část mlžných lesů ohrožena vypalováním při lovu zvěře. Lovci prostě na jedné straně les zapálí a na druhé čekají na zvěř. Obnažený porost jen velmi těžko zarůstá a díky vydatným srážkám ho bezprostředně ohrožuje rychlá eroze. Tento vývoj pak často končí monotónním porostem obří tropické trávy Cylindrica imperata, která k sobě pak téměř žádné další druhy nepustí.
Problémem jsou i těžba nerostných surovin a výstavba silnic. Nové cesty dělí pralesy do menších částí. Populace druhů, které žijí v těchto "ostrůvcích", jsou kvůli nižšímu počtu jedinců náchylnější k vyhynutí. Navíc se koridory podél cest snadněji šíří nepůvodní, tzv. invazní druhy rostlin a živočichů, které pro původní faunu a flóru znamenají také nebezpečí. Třeba na Havaji k ničení mlžných lesů vydatně přispívají divoká prasata.
Jiným a zatím jen velmi těžko odhadnutelným rizikem pro mlžné lesy je změna klimatu. Mlžný les závisí na tvorbě oblačnosti - pokud na delší dobu poklesne atmosférická vlhkost, mlžný les zanikne. Díky značnému endemismu organismů žijících v mlžných lesích je ztráta každého jednotlivého území velkou ztrátou pro světový ekosystém. Jejich zánikem Země přichází o jedny z nejpodmanivějších lesů. "Mlžné lesy ohromují svou krásou. Obrovské, vysoké stromy porostlé kapradinami a orchidejemi jsou jako z Pána prstenů," říká Philips Bubb, jeden z autorů studie.
reklama
