Ekologická daňová revoluce - MŽP dokončilo návrh ekologické daňové reformy
„Věřím, že se nám podaří v dohledné době ekologickou daňovou reformu prosadit a že její realizace přinese nejen zlepšení životního prostředí a zdraví obyvatel, ale také konkurenceschopnější ekonomiku a víc pracovních příležitostí,“ napsal na začátku prosince premiér v odpovědi na dopis asociace ekologických nevládních organizaci Zelený kruh. Těžko říct, jak to premiér myslí, protože poslední informace z MŽP mluví o předložení do vlády nejdřív v březnu a volby budou v červnu ...
Ostatně dosavadní reakce ministrů v médiích nenaznačují podporu z ostatních resortů. Například ministr průmyslu a obchodu Milan Urban byl ve svém hodnocení nekompromisní: „Snaha o zavedení ekologické daně je v současné době naprostým nesmyslem. Je to tahání peněz z našich kapes.“ Což zní jako by pan ministr nevěděl, že ekologickou daňovou reformu má vláda ve svém programu. Rovněž ministerstvo financí reagovalo chladně: „Jsme proti zavádění jakékoliv nové daně,“ říká mluvčí ministra financí Marek Zeman. Což je ze strany resortu financí taktické, protože zda ekologická daňová reforma přináší nové daňové zatížení, nebo ne, je jeden z hlavních bodů diskuse.
 |
|
| Tato fotografie je zveřejněna pod licencí GNU Free Documentation License (Svobodná licence GNU pro dokumenty). Využívá materiál z článku Wikipedie "Coal" | |
| Foto: Wikipedia |
Návrh MŽP sice počítá se zcela novým zdaněním energií a automobilů, ale jedním dechem zdůrazňuje, že všechno, co se vybere, se lidem vrátí ve snížených platbách sociálního pojištění nebo ve zvýšení odečitatelné položky od základu daně. Tedy že nula od nuly pojde, čemuž se v úřední hantýrce říká daňová neutralita. Podle Martina Bursíka, který na MŽP vedl tým připravující návrh reformy, jde v podstatě o zcela ojedinělý pokus, jak zlevnit práci a zároveň motivovat lidi a firmy, aby používali čistší a modernější technologie a obnovitelné zdroje energie.
Nejde přitom o nějakou plošnou ekologickou daň. U energie závisí výše daně na způsobu její výroby. Daň za elektřinu vyrobenou z hnědého uhlí bude nejvyšší, z černého uhlí nižší, z plynu a jádra ještě nižší a z obnovitelných zdrojů dokonce žádná. Podobně tomu bude u výroby tepla. U automobilů reforma počítá s dvojím odstupňováním. V případě novějších automobilů se bude řídit podle množství emisí oxidu uhličitého (CO2) – tato hodnota se u nich povinně udává. U starších vozidel bude daň stoupat spolu s průměrnou spotřebou paliva a stářím stroje. Obdobně je tomu u kamionů a autobusů, přičemž od daně jsou osvobozena nebo jsou zvýhodněna vozidla jezdící na alternativní pohony (bioplyn, elektrický pohon, LPG atd.).
Nárůst daně má být průběžný v letech 2007–2015. Podle předběžných údajů by tak ve výsledném roce 2015 mohla elektřina z uhlí podražit o 1,30 Kč za kilowatthodinu, zatímco z plynu jen o 0,30 Kč. U novějšího automobilu s emisemi CO2 „jen“ 130 g/km by daň v roce 2015 dělala 800 Kč, kdežto u škodovky vyrobené před rokem 1993 se spotřebou 8 litrů na 100 km by to bylo 6200 Kč.
Vítěz – úsporný zaměstnanec
Nejen z prohlášení ministra životního prostředí Libora Ambrozka, ale taky z textu reformy je zřejmé, že návrh EDR zvýhodňuje občany a firmy, kteří chtějí modernizovat svůj vozový park, využívat šetrné technologie, odebírat „zelenou“ energii apod. Naopak všem, kteří vliv svého života na prostředí moc neřeší, sáhne hluboko do peněženky.
Na druhou stranu zlevnění nákladů na práci umožní firmám přijmout víc zaměstnanců nebo zvýšit platy, podnikatelé ušetří díky vyšším odečitatelným položkám či nižším platbám na sociální pojištění. Takže výsledek může být výrazný taky pro snižování nezaměstnanosti a zvyšování konkurenceschopnosti českých firem. To vypadá skoro jako ráj na zemi. Jenže je tu i druhá strana mince.
Nejtíživěji dopadnou ekologické daně na sociálně nejslabší skupiny obyvatel, což často nejsou ani zaměstnanci, ani podnikatelé. Jsou to důchodci, matky s dětmi, rodiny s nízkými příjmy, nezaměstnaní. Nejenže nevyužijí výhod reformy, ale ani nebudou mít dost peněz na investice do čistšího automobilu, ekologického topení, zateplení domu atd.
Tady autoři ekologické daňové reformy navrhují vytvořit z daňových příjmů rezervu, ze které by se vyplácely speciální sociální dávky, podpory a poskytovaly dotace a bezúročné půjčky na financování opatření vedoucí ke snížení spotřeby energie. S tím, že tato kompenzační opatření se budou vztahovat na přesně definovanou skupinu domácností.
Jak dobře bude tento kompenzační polštář fungovat, se ovšem odhaduje těžko. „Podobné daňové reformy byly již v minulosti provedeny ve skandinávských zemích, Švýcarsku a Německu, je proto nutné získat podkladové studie, které budou referovat o jejich výsledcích,“ upozorňuje senátor Bedřich Moldan a stínový ministr životního prostředí za ODS.
 |
||
| Ilustrační foto: Jan Šatoplet/EkoList |
Na zkušenosti ostatních evropských zemí se odvolávají taky autoři EDR. „Jako první začaly s ekologickým daněním severské země už v 80. letech. My jsme v řadě věcí čerpali právě z fungujících daňových systémů v Německu nebo Velké Británii,“ říká Bursík. Podle něj právě zkušenosti z ostatních zemí ukazují, že je to cesta správným směrem. Upozorňuje však, že k opravdu spravedlivému způsobu zpoplatnění externalit v životním prostředí je potřeba, aby stát vytvořil mnohem širší spektrum opatření a nabídl občanům a firmám využívat alternativní „čistší“ možnosti. „Můj německý kolega říká, že dnes už v Evropě existuje supermarket příležitostí – tzn. desítky možných opatření, které by stát měl nabídnout i u nás,“ říká Bursík. Pro příklad uvádí rozvoj sítí čerpacích stanic na plyn, uživatelsky příznivé a administrativně nenáročné možnosti úspor, energetické štítkování nemovitostí a zvýhodnění těch s nižší energetickou náročností.
Praktickou ukázkou nedostatku dalších navazujících opatření je však ekologická daňová reforma sama. Zdanění automobilů podle průměru emisí, stáří nebo spotřeby totiž nutí majitele mít auto co nejnovější, nejmodernější a „nejčistší“, ale nijak ho to nemotivuje k omezení používání automobilu. Takže ten, kdo používá auto s rozumem a jezdí, jen když to opravdu potřebuje, zaplatí na dani stejně jako ten, kdo bez auta neudělá krok a jezdí každý den. Podle Bursíka by však tato „nespravedlnost“ skončila spolu se zavedením mýtného.
... ale zpátky do reality
MŽP zveřejnilo svůj návrh reformy nečekaně a bez předchozí konzultace se spolupředkladatelem, resortem financí. Na veřejnost se tak dostal mnohem „zelenější“ materiál, než jaký by pravděpodobně vyšel z kompromisního vyjednávání ekologů a ekonomů. Výsledkem byla zdravá a živá diskuse novinářů a dalších odborníků, ze strany dotyčných ministerstev ale spíš ticho po pěšině.
Vzhledem k tomu, že se blíží volby, lze těžko předpokládat, že by se politické strany vládní koalice rozhodly k natolik revolučnímu kroku, jakým ekologická daňová reforma je. Opozici v barvách ODS naskakuje při vyslovení slova „daně“ kopřivka, takže ani od ní nelze očekávat aktivitu. Ostatně místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová (ODS) se ve vyjádření k EDR shodla s koaličním ministrem průmyslu Urbanem (ČSSD): „Jsem přesvědčena, že nejde v podstatě o nic jiného, než získat na úkor daňových poplatníků víc peněz do státní pokladny,“ shrnula pro zpravodajství regionálního týdeníku Vysočina. Takže jediný, kdo bude pravděpodobně jednoznačně přijetí ekologické daňové reformy prosazovat, bude Strana zelených, která si ji vytkla za jeden ze svých prioritních cílů. Tím spíš, když právě spoluautor EDR, Martin Bursík, je předsedou zelených.
Tento článek je převzat z tištěného EkoListu leden 2006
reklama
