Tmavomodrý svět Ivana Breziny
 |
|
|
Stejně jako aktivisté má svůj cíl i Ivan Brezina - jsou jím právě ekologičtí aktivisté, často zrovna ti z Greenpeace.
|
|
| Foto: Greenpeace |
Píšu záměrně „publicistovi“. Autor sám totiž často exponuje, až vyhrocuje problematiku nejrůznějších ohraničení, kterými se snaží dokázat, že jsou jeho oponenti „v autu“. Velmi přísně odděluje vědeckou ekologii od ekologismu, vědu od ideologie, moderní racionalitu od „iracionálních kultů“. Není tedy důvod vůči němu nepostupovat naprosto stejně.
Protiekologistická kniha Zelená apokalypsa je výběrem recyklovaných článků napsaných pro 51Pro, Britské listy, Lidové noviny, Metro, Mladou frontu Dnes, Neviditelného psa, Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, Reflex, Respekt nebo Týden v posledních zhruba dvaceti letech, vybaveným předmluvou Václava Klause a krátkým autorským úvodem. Protože ani jedno z periodik není registrovaným vědeckým časopisem, ba nejde dokonce ani o časopisy vědeckopopulární, je zřejmé, že texty nelze prezentovat jako „přísně vědeckou“ a nehodnotící kritiku ideologie, o což se Brezina v úvodu částečně snaží, ale spadají souhrnně pod koncept „advokátské žurnalistiky“, k němuž se ostatně autor výslovně hlásí. Je pak vskutku vzrušující studovat rozbor prohřešku „zeleného“ Tomáše Feřteka proti profesní etice novináře spočívajícího prý v tom, že vystoupil jako lektor na jednom semináři Hnutí Duha; kdyby čtenář jen na okamžik zapomněl, že přísná kritika tvoří obsah knihy, již vydal protikladně orientovaný lobbistický CEP a jejíž obsah je zčásti tvořen Brezinovými referáty na společenských akcích CEPem pořádaných, snad by dojetím i slzu uronil. Titulky jako „Díky ODS zmizel smog a kyselé deště“ (str. 252; původně Reflex 28. 3. 2002) nakonec hovoří za vše. Pohybujeme se v tmavomodrém světě Ivana Breziny a čteme jeho tmavomodré varování před Zelenou apokalypsou.
Nomádská distribuce publicistického zájmu autora brojícího proti „všeználkům“ je zčásti dodatečně zmírněna rozčleněním nesourodého materiálu do jedenácti kapitol, z nichž deset je i tematicky vymezených. Přesně na tuto strukturu se omezuje formální Obsah – jmenovitý seznam použitých statí tedy publikace neobsahuje, což je po mém soudu vážné opomenutí.
První oddíl pojednává o změně klimatu a obsahuje různorodé pokusy znevěrohodnit soudobý klimatologický konsensus, Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC) i jeho argumentaci. Dočteme se tady, že konsensus ve vědě nic neznamená, protože v ní jde jen o pravdu a konzistentní argumentaci, hned vedle ale čteme, že zastánci teorie lidstvem způsobených změn klimatu jsou uvnitř vědecké komunity v naprosté menšině. Brezina operuje ohromnými čísly publikací o klimatické změně, cituje však v této souvislosti sotva deset skutečně relevantních autorů. Oteplování je popřeno, aby bylo vzápětí vysvětleno pomocí změny oběžné dráhy Země kolem Slunce atp. Převážně se ale autor v tomto oddíle vymezuje proti jakémusi imaginárnímu církevnictví IPCC, proti němuž údajně stojí osamělí skuteční objevitelé. Když ovšem v dalším oddíle píše o jaderné energetice, v kteréžto oblasti je vědecký konsensus formulován stranou, kterou sám podporuje, obrací Brezina perspektivu naruby, na všechny titěrnosti o osamělých objevitelích zapomíná a nekriticky akceptuje jejich vylučování z paradigmaticky definované komunity, které je podle Thomase Kuhna vždy postaveno na mimovědeckých prostředcích. Jinak řečeno, jestliže Brezina reprodukuje pomluvu, podle níž Dalibor Stráský vystupoval proti Temelínu ze zhrzené touhy stát se operátorem jaderné elektrárny, jde o tvrzení stejného řádu jako fáma, podle níž je celoživotní Brezinovo potírání ekologistů vyvoláno faktem, že mu bývalý tiskový mluvčí Greenpeace a častý terč jeho článků Václav Vašků kdysi přebral přítelkyni. Pamflety advokátské žurnalistiky určené předem přesvědčeným mohou ovšem na pravidla vědeckého žánru, ba dokonce i na logickou konzistenci vlastní argumentace rezignovat bez obav – jejich publikum sjednocuje nepřátelství pociťované k terči, nikoliv snaha dobrat se pravdy sine ira et studio. Advokátní žurnalistika působí na okrajích pole obsazeného ideology, kteří se sami snaží předložit obecný, logicky konzistentní výklad v rámci jednotné strategie. Autoři jako Brezina vedou pouze drobný ideologický průzkum bojem.
Třetí oddíl knihy věnovaný geneticky modifikovaným organismům (GMO) stojí ve znamení výrazů „ekoteroristé“ a „eurotmářství“, zatímco čtvrtý pojednávající o globalizaci spíná antiglobalisty s Hitlerem, Stalinem a islámskými teroristy. Pátý je odmítnutím recyklace, ač je zcela zřejmé, že bez ní by autor recenzovanou publikaci nikdy nedal dohromady. Hned následující oddíl je věnován ekoterorismu, neboli v ČR prázdné množině – české soudy sice dovolují kdekomu beztrestně do ekoteroristů nadávat, ale od roku 1989 nikdo za čin tohoto druhu vyšetřován ani stíhán nebyl. Jinak řečeno, Brezina opět maluje čerta na zeď, eventuelně kreslí typicky českou karikaturu: „Správný ekologický aktivista je skromný. Nejezdí autem, nepoužívá intimsprej, nejí maso, odívá se do režné haleny z přírodních materiálů, svítí loučí, nemyje se a recykluje toaletní papír“ (str. 214). Sedmý oddíl je věnován poznámkám parazitologa Breziny k odborné problematice lesního hospodaření na Šumavě, zatímco následující pojednává o nevládních ekologických organizacích, vůči nimž autor uplatňuje titulek ze strany 239, jenž zní „Strategie pomlouvání“.
Na pozadí oprávněného argumentu, že nevolené nevládní organizace postrádají demokratický mandát, a stejně oprávněné kritiky jejich účelového prorůstání s některými politickými subjekty, rozvíjí Brezina obhajobu ODS jako údajně nejekologičtější strany. Po ekologickém sdružení Greenpeace žádá, aby se místo ochraně přírody věnovalo sociální práci a stalo se charitativní organizací; pumový útok klade na stejnou úroveň se zatloukáním hřebíků do stromů, aby opět opticky odstranil všechny významné rozdíly. Oddíl pak uzavírá kritikou angažmá české pobočky Greenpeace v kauze brdského radaru, kde ale používá hlavně odkazů na černou propagandu MfD a LN, podle níž jsou tito aktivisté placeni z Moskvy. Co to proboha je „poměrně dobře doložené podezření“? Devátá vlna zášti pak zalévá Stranu zelených, a to od roku 2002 až po dobu nedávno minulou.
Předposlední oddíl je věnován médiím – a kromě faktograficky výstižné, byť zbytečně nenávistné analýzy nepřátelského převzetí Literárních novin Jakubem Patočkou a následků této události obsahuje rovněž řadu hluboce zaužívaných nesmyslů. Tak prý Hnutí Duha dostávalo „za svůj boj proti Temelínu stovky tisíc korun z Rakouska“, islamistům se 11. září „povedlo to, o co se ... neúspěšně snažily ekologistické bojůvky,“ vše je přitom servírováno pod titulky jako „Hyeny mezi námi“ či „Klackem do hlavy“. Nuda nuda, modř modř.
Poněkud intelektuálně zajímavý je až obsah posledního oddílu nadepsaného „Různá ekologická témata“. Najdeme zde mimo jiné pokus vyložit ekologické hnutí jako parareligiózní fenomén, který podle Breziny v nedovařené směsi slučuje chiliasmus, pohanské či asijské kulty (které jsou ovšem ze své podstaty velmi chiliastické), animismus (ten je zajisté také chiliastický), iracionální technofobii a očekávání Zlatého věku. Hned v dalším článku však najdeme výklad, který dokazuje, že ekologismus není nic jiného než bolševismus přetřený nazeleno. Mimochodem: oddíl by se měl správně jmenovat „Různá antiekoligistická témata“.
Suma sumárum, vše co říkají nebo chtějí ekologisté, je podle Ivana Breziny špatné a musí to být potíráno, a to dokonce za tu cenu, že si autor sám protiřečí, či se dokonce zesměšňuje. Výběr článků napsaných od 90. let minulého století to umožňuje vidět velmi dobře, veškerá nekonzistence se stránku za stránkou doslova vnucuje. S ní se ovšem vnucuje i otázka: Kdyby se Brezina nepřihlásil k ODS a CEPu, měl by jako autor a jako člověk – kromě vypínání se proti těm, které kritizuje – vůbec nějaký pozitivní obsah? Nebo jde jen o projevy reaktivního instinktu odmítajícího všechny pokusy objevit ve světě nějaký smysl a hodnotu?
reklama
Autor je redaktorem Britských listů, v roce 2008 byl editorem Ekolistu.cz. V minulosti pracoval pro Greenpeace, Nesehnutí, Hnutí Duha či Děti Země.
