Hadi s námi stejně jako s ostatními živými organismy sdílí společný životní prostor, je věc tak samozřejmá, že se nad ní běžně ani nezamýšlíme. Kde se však tito nádherní tvorové ve střední Evropě vzali? Odkud pocházejí? Kde jednotlivé druhy vznikly? Proč je dnešní diverzita plazů našich končin jen zlomkem toho, co jsme tu měli v teplých obdobích během posledních 60 milionů let? Proč se v Česku, resp. na Slovensku vyskytuje jen nějakých pět druhů, zatímco třeba v nedalekém Maďarsku je hadích druhů již sedm?

Štíhlé tělo delfína prořízne hladinu a letí vzhůru jako šíp. Chvíli se zdá, jako by popřelo zemskou přitažlivost, ale pak se přehoupne a elegantně padá zpět do vody. Nemůže jinak, život delfínů a velryb je s vodou pevně svázaný. Kytovci se ve vodě rodí, hrají si, loví, soupeří spolu, páří se… Záhadou pro lidi je, proč tato inteligentní zvířata často končí svůj život na souši. A máme jim pomáhat zpět do moře?

Někteří lidé žáby považují za havěť, jiní je vnímají jako „ošklivky“, do kterých čarodějové zaklínali princezny. A ti poslední v nich objevují pozoruhodné tvory, které mají v ekosystému své nezastupitelné místo. Koloběh žabího života má mnohá úskalí, která vedou k postupnému poklesu počtu jedinců jednotlivých druhů. Alarmující je, že ze třinácti u nás žijících druhů žab je jich dnes už dvanáct ohrožených. Povinností nás, lidí, je tedy nejen respektovat zákonnou ochranu žab, ale také jim pomáhat a zvyšovat tak jejich šanci na přežití.

Vrabec je ztělesněním docela obyčejného, nenápadného ptáka, jehož historie úzce souvisí s vývojem lidské civilizace. Pamětníci potvrdí, že ještě před třiceti lety vrabci švitořili a poskakovali téměř všude. Dnes ovšem jejich stavy poklesly natolik, že se kdysi zcela všední pták stal leckde pomalu raritou. Řeč je především o vrabci domácím, kterého v roce 2003 ornitologové dokonce vyhlásili ptákem roku, aby upozornili na jeho klesající počet.

Vydry jsou obratní vodní predátoři, ale zároveň i ohrožená skupina živočichů, která doplácí na znečištění vod, likvidaci mokřadů a poptávku po vydří kůži. Podle Grace Yoxon z Mezinárodního fondu pro ochranu vyder žije na celém světě 13 druhů vyder, z nichž u devíti je zřejmý klesající trend. Ochránci proto dnešní den vyhlásili Dnem zájmu o vydry.

Každou minutu dne neúnavně pracují. Neznají přestávky, dovolené ani nezakládají odbory. A za svou námahu si nežádají ničeho. Snad jen byt a stravu, ale na rozdíl od jiných pracantů je jim strava současně jejich domovem. Že to zní podivně? Není divu, žížala je také dost podivný živočich. Ptáte se, proč je ta narůžovělá a slizká kroutící se věc tak skvělé zvířátko? Bez ní bychom na Zemi přežili jen těžko.

Veverka patří k nejoblíbenějším tvorům české fauny a asi by se nenašel nikdo, kdo by ji na první pohled nepoznal. O to kurióznější je, že právě o tolik populární „opičce našich lesů“ koluje takové množství zavádějících informací…

Zkusili jste se někdy podívat na mapu České republiky? Letecký pohled na krajinu mnohdy dává našemu chápání dějů v ní docela zajímavý rozměr. Na většině území je naše krajina silně fragmentovaná a stejnorodé krajinné celky v ní nacházíme pouze v málo narušených oblastech s omezeným vlivem lidské činnosti.

Až osm set let staré mohou být kořenové systémy pařezin nedaleko Šobesu. Pamatují tak dobu, kdy se Přemyslovci stali českými králi, Svatá říše bojovala s papeži nebo účastníky posledních křížových výprav. Zachovaly se díky tradičnímu hospodaření v lese. Stáří upřesnila práce odborníků z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. pod vedení Tomáše Vršky. Lidé ze Správy Národního parku Podyjí. nyní přemýšlejí, jak pařeziny zachovat a výmladkové hospodaření do Podyjí na vybraných místech vrátit.

Snad v každém kraji, zejména v lesnatých oblastech, můžeme při toulkách přírodou narazit na nějaký ten „Jezevčí vrch“, kopec či skálu. Tato lidová označení dávají příchozím tušit přítomnost naší největší kunovité šelmy – jezevce lesního (Meles meles). Vůbec přitom nevadí, že místní název vznikl před sto a více lety, neboť podzemní nory obývají jezevci po mnoho generací. Přesto si troufám tvrdit, že většina z nás se s tímto tajuplným zvířetem v životě nepotká. Celé dny totiž tráví v bezpečí mezi zdmi svých nedobytných hradů a na zemský povrch vyráží až s nadcházející nocí.