Říkejme ji Ariko, ale není to její pravé jméno. Bylo ji teprve pět, když se dostala do nemocnice. Potíže s chůzí, mluvením a křeče. Její maminka byla zoufalá. Stejně i lékaři. Nikdo nevěděl, co jí je. Ariko byla první, ale bohužel ne poslední.

Necelý měsíc po oslavě svých 95. narozenin zemřel 15. 8. 2020 v Motolské nemocnici RNDr. Vojen Ložek DrSc., jeden z nejvýznamnějších českých přírodovědců, vědec světového věhlasu a osobnost obecně známá nejen v přírodovědných kruzích.

Narodil se v Praze jen několik měsíců poté, co v Německu převzal moc Adolf Hitler. Sotva začal chodit do školy, byl jeho otec – odbojář zatčen. Na konci války postihl stejný osud i jeho matku. Všichni sice přežili, nakonec ale byli na jaře roku 1948 donuceni společně uprchnout před nastupující komunistickou totalitou do Spojených států amerických.

Lidstvo čelí bezprecedentnímu populačnímu růstu, který nemá v lidské historii obdoby. Tento růst, respektive jím způsobené přelidnění, ohrožuje nejen lidstvo, ale i život na této planetě. Přesto však panuje tabu o těchto problémech otevřeně a veřejně hovořit. Je to způsobeno i tím, že rapidní populační růst se odehrává a do konce tohoto století bude odehrávat v Africe, převážně subsaharské, což znamená riskovat nařčení z rasismu a neokolonialistických ambicí. Takováto nařčení však nejsou namístě! Naopak, je nutné si uvědomit, že životní prostředí nemá hranice a co se děje v jednom regionu, ovlivní i ostatní regiony. Proto nemůžeme problematiku rapidního populačního růstu přejít s tím, že se České republiky netýká.

28. října si budeme připomínat 100 let od založení Československé republiky. U příležitosti výročí založení Československé republiky se často skloňují pomyslné základy a hodnoty, na kterých republika stojí. Připomíná se přitom pomyslný masarykovský étos první republiky, který zosobňuje demokratické a humanistické ideály. Ideály humanismu a demokracie se připomínají jako platné a žádoucí i pro dnešní dny. Výročí ale můžeme využít i k připomenutí si okolností a kontextu, ve kterém republika vznikala. Nestála pouze na ideálech a sebeuvědomění, ale také na doslova hmatatelném materiálním základu. Jedním z těchto materiálních pilířů je bezpochyby uhlí. Provázanost dějin státu a využívání uhlí se vine historií jako červená nit.

Ekologicky příznivý životní styl už dnes neznamená jen výměnu žárovek za úsporné, nákup biopotravin a třídění odpadků do barevných kontejnerů. Paleta udržitelných životních způsobů se velmi rozšířila a dřívější dobrovolná skromnost se oblékla do hávu nových trendů jako je udržitelná móda, permakultura či „zero waste“ (život bez odpadu). V souvislosti s udržitelností je dnes často skloňovaná i soběstačnost. Jak pojetí soběstačnosti rozšiřuje udržitelnou spotřebu? Může vlastní produkce jídla či kosmetiky nahradit leckdy odsuzovaný zelený nebo chcete-li „bio“ konzum? Je soběstačnost nová dobrovolná skromnost?

Si ako zviera! Čo Vám ako prvé napadne, ak Vám niekto povie, že ste ako zviera? Cítite sa po tomto nazvaní dobre, alebo skôr zahanbene? Väčšina ľudí by sa pravdepodobne po takomto označení príjemne necítila. Človek sa snáď už oddávna považuje za niečo vznešenejšie, civilizovanejšie a v mnohých prípadoch nadradené zvieratám. Čisto z biologického hľadiska by sme hľadali rozdiel iba ťažko. Sme živé organizmy zložené z buniek na báze uhlíka, dokážeme sa pohybovať a rozmnožujeme sa. V biologických kategóriách ale málokto premýšľa a rozdelenie na človeka a zvieratá teda nespochybňujeme. Existuje ale naozaj objektívna a nemenná hranica medzi človekom a zvieraťom? Táto otázka sa stáva zásadnou práve v dnešnej dobe, kedy vplyvom človeka dochádza k masovému vymieraniu druhov. To vnáša pochybnosti, nakoľko oprávnene sú naša civilizácia a ľudské potreby nadradené mimoľudským bytostiam.

Běžný člověk by z novinových titulků mohl nabýt dojmu, že jediným ekologickým problém lidstva jsou klimatické změny. O některých aspektech ekologické krize se prostě píše a mluví více, o některých méně. Pokus o ucelený pohled nabízí koncept planetárních mezí. Sám však má své meze.

V rámci svého výzkumu pro diplomovou práci jsem se snažila odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku. Když člověk jako dítě často pobýval v přírodě, znamená to, že ji teď, když je dospělý, bude více chránit? Při hledání odpovědi se postupně vynořovala řada dalších faktorů, které tuto vazbu činí méně zřetelnou, více problematickou a tím pádem i více zajímavou.